Jizerská Padesatka

15. Hey buddies, we will bring you those medals 😊

by Josef Sklenar

It’s been a while since I finished this legendary race almost in the dark. Today, when I can finally hold my computer mouse, let’s take a look back on how did that go from my purely amateur perspective? First of all, I have to admit that this year’s Jizerská 50 turned out well, great weather brought over 4,800 racers. The weather also helped our performance – my son finished at 4:59:56, my wife finished in less than 6 hours for the first time: 5:58:59 – it’s crystal clear that no one (me) slowed her down 😊 …and my result was, on the other hand, the worst.

My slowest Jizerská in history, I’ve been enjoying the track for 7 hours, 44 minutes and 3 seconds (finish in 3 hours is too easy, right? but try racing for almost 8 hours in a row!). However, due to my health issues, my goal this year was to finish the race at least, don’t give up and don’t finish as last. My wife ran away right at the start of the 8th wave and the next time I saw her was at the apartment. 😊

So, I calmed down a bit, set my own pace and surrounded by like-minded racers set out for the race. I adjusted my pace just to make it to the control points on time. The first point was on the 22nd kilometer on the ‘Jizerka‘ at 1 pm. I arrived approximately 2 minutes over the limit because I spent at least two minutes stuck in the snow where I fell during a downhill. I was so desperate I almost called the rescue service. After this experience, I had to make sure I’ll get to the second control point on time – and I did, two minutes in advance! (even though I regretted the decision of not getting on the bus later on). The refreshment station is followed by an incredibly steep, one-kilometre-long beautiful climb where I cursed way more than once. 😊

The heavy wind started approximately on the 33rd kilometer and that hadn’t added a thing to my calmness. The ‘Esmeralda’ hurricane’s vanguards sent me greetings in the form of a little snow avalanche falling from the surrounding trees right behind my neck. I had some other issues along the way – one of the colleagues told me that there were only 2 other racers in our back (all the others were sent home by bus on a control point). By that time, I’ve already had cramps all over my body, but the orange covered in salt helped (very tasty, recommend). To make things even worse, I managed to break a pole on the 41st kilometer and so I continued with only one. I had trouble racing with two poles, now imagine having only one. I was pissed off, cursed myself for signing up for the race and almost threw my skis to the forest.

As you might have guessed, both of the guys behind have passed me. Fortunately, after 3 kilometers of struggles, Martin Zedníček from the cleaning staff helped me and borrowed me his pole (yes, even the cleaning staff got me by that time and he managed to finish before me). At that moment, a mission to catch up with the guy in front of me had begun. I passed him approximately a few kilometers after, but then he stepped up again and I lost him. My moment had come in the final downhill to the stadium – my opponent fell and I passed him again with my comic posture. Unfortunately, my lead didn’t last long because he got up and overtook me on the finish line (I actually beat him, because he started in a 7th wave!). He turned out to be a cool guy named Marc from the Philippines.

After crossing the finish line, the presenter told me that there are still some racers on the track, which increased my satisfaction by 100%… however, the last finisher received a beautiful trophy. Well, I guess it’s a motivation for the next year. When I arrived in the finish area, organizers have already had the whole area cleaned and packed up. The left-luggage room contained over 4800 bags in the morning. Now, there were just a few bags left with two volunteers looking after them. When I finally got to my apartment, my wife welcomed me with a sorrowful look. I fell asleep within the next hour and the morning after I could barely get up from my bed. Nevertheless, who has ever tried Jizerská 50 knows, that you just can’t skip the next year. 

I’m looking forward to the 54th Jizerská 50 already!

Original version, Czech (Thanks to the Jizerska 50 office for translating!)

Přátelé, kamarádi, my vám ty medaile přivezeme 🙂

Uplynulo už několik týdnů od doby, kdy jsem skoro za tmy dokončil tento legendární závod. Dnes už udržím myš v ruce, takže jak to z mého ryze amatérského pohledu vypadalo? Jednoznačně je třeba říct, že letošní Jizerská 50 se vydařila, nádherné azuro počasí přilákalo k padesátikilometrovému výletu 4.800 závodníků. A krásné počasí mělo vliv i na naše rekordní časy – syn si zajel čas 4:59:56, manželka poprvé po 6 hodin:  5:58:59 – jasně je vidět, že ji nikdo (jako já) nezdržoval 🙂 a můj rekord je zase negativní. Nejhorší Jizerská v historii, vychutnal jsem trasu v čase 7:44:03 (zajet to za 3 hodiny umí každý, ale trapte se na trati téměř 8 hodin J), ale můj cíl byl letos z jistých zdravotních důvodů hlavně dojet, nevzdat to a neskončit poslední, což se podařilo. Hned na startu 8.vlny mně manželka ujela a viděl jsem ji až na penzionu 🙂 . Takže jsem si v klidu nasadil své „drtivé“ tempo 🙂 , a pohyboval se v závěru pelotonu se stejnými borci jako já. Měl jsem to vypočítané tak, aby stihl projet v časovém termínu dva kontrolní body. První byl na 22 km na Jizerce ve 13:00 hod., přijel jsem tak ve 13:02, ale bylo to kvůli tomu, že jsem se asi dvě minuty vyhrabával ze sněhové peřiny, kam jsem zahučel při jednom sjezdu. Ležel jsem na krovkách, zapíchnutý v závěji a málem volal o pomoc. Na druhý kontrolní bod na Smědavě jsem si dal už pozor a dojel v poklidu ve 14.13 (limit byl 14:15 hod.), takže mě do autobusu neodklidili ( i když později jsem toho trošku litoval). Po občerstvení následuje dle průvodce Jizerskou „kopec více než průdký“ J, je to krásné kilometrové stoupání, kde jsem několikrát vyslovil velmi ošklivá slůvka J. Asi na 33 km začalo dost silně foukat, což mi na klidu a pohodě moc nepřidalo – hurikán „Esmeralda“ přišel, naštěstí to byli  jen poslíčci, kteří mně několikrát poslali za krk „lavinu“ sněhu z přilehlých stromů.  Ale i tak se nejelo moc dobře. Další jobovku přinesl jeden z předjíždějících kolegů, že prý jsou za námi už jen dva běžci (všechny ostatní na Smědavě poslali do autobusu). V té chvíli mě už chytaly křeče do všech nohou, co jsem měl na trati. Ale trošku pomohl pomeranč obalený v soli (výborná mňamka-doporučuji). Aby nebylo špatných zpráv málo, tak se mi podařilo  na 41 km zlomit hůlku a téměř tři kilometry se jel s jednou, což pro mě, který má problémy s dvěma hůlkami, natož s jednou, byl problém. Velmi naštvaně jsem málem házel lyže a hůlku do lesa a nadával jsem si, co to byl za blbý nápad se přihlásit. Jak asi tušíte, tak mě oba poslední borci v té době předjeli. Naštěstí mi po třech kilometrech pomohl pan Martin Zpěvák (kterému tímto velmi děkuji) z uklízecí služby (ano už mě dohnala i dvojice co uklízela Jizerky po závodnících) a hůlku mi zapůjčil (je potřeba dodat, že byl v cíli dřív než já i s jednou hůlkou 🙂 , samozřejmě to byl ale mladej klučina). V té chvíli začala moje stíhací jízda za předposledním závodníkem, dokonce jsem ho asi 4 km před cílem i předjel, ale on zase zabral a byl pryč. Moje chvíle ale přišla při závěrečném sjezdu na stadion, tam jezdec předemnou upadl a já ho trhavým záchodovým sjezdovým postojem předjel. Bohužel opět mi náskok nevydržel a v cílové rovince mě lehce předjel (nakonec jsem ho ale porazil, protože jel ze 7.vlny – jupíí).  V cíli se z něj vyklubal sympaťák Filipínec Marc, jak mi při rozhovoru po projetí cílem řekl moderátor Jizerské. A taky mě uklidnil, že nejsem poslední, že je za mnou asi dalších 10 závodníků. Moje spokojenost rázem stoupla o 100%, i když …poslední účastnice dostala krásný pohár. To je asi motivace na příště J. Po dojetí do cíle už měli pořadatelé skoro uklízené sportoviště, tam kde bylo ráno 4.800 pytlů s oblečením závodníků, byla jen  malá hromádečka, kterou hlídali dva pořadatelé. Statečně jsem se s pomocí již odpočinutého syna dobelhal na pokoj, kde mě manželka přivítala s lítostivým pohledem. Během hodinky jsem vyčerpáním usnul a v pondělí jsem se cítil jak účetní Fantozzi (pamětníci ví),  bolelo mě  všechno a nemohl jsem vstát z postele.  Nicméně kdo Jizerskou jednou jel, nemůže další přece vynechat, že ? Ať žije 54.ročník Jizerské 50.

< Back